To jsme se takhle jednu zimu vydali s nejdražší rodinkou na lyže do bývalého lázeňského města. Jakožto nemajetní bez automobilu jsme se museli vysápat do autobusu k výše položenému penzionu. Cestou jsme potkali tyto dva skvosty.
Po třech dnech lyžování jsme měli volný den, kdy si každý dělal, co uznal za vhodné. No a pro mě s bráchou nebylo vhodnější zábavy, než jít tyto dvě stavby prozkoumat.
První budova je svým osudem poněkud zvláštní. Velmi stará budova penzionu, ve které se v průběhu rekonstrukce zastavil čas. Dělníky už tu připomíná jen hrnek s nedopitou záhadnou tekutinou, okousané sušenky, kolečko a nářadí, vše však pod letitou vrstvou prachu.
Druhá budova je celá dřevěná a zamřížovaná, což naše „dachau postavy“ rozhodně nezadrží. Je impozantní právě díky tomu, že je celá ze dřeva, má také výrazné rudé schodiště do 2. podkrovního patra s pokoji. Kuchyň, prádelna i pokoje už jsou téměř neznatelné a zničené.
Po krátké prohlídce se vracíme zpět, ještě s krátkou zastávkou za druhým penzionem, kde se rozprostírá zasněžená plocha s orezlým nápisem na plechové ceduli: „stadion odbíjené“.