Klinika smrti se stala jakousi mou srdcovou záležitostí. Jak jsem už několikrát říkal na různých místech v různých diskuzích nebo jsem si i psal s někým konkrétním, klinika smrti je jedinou budovou, která mě psychicky zasáhla. Teď se tedy pokusím popsat, proč.
Klinika smrti je budovou, která je ve své podstatě opuštěná nadvakrát. Nejprve sloužila jako klinika nedaleké chemičky, respektive klinika pro její zaměstnance. Toto využití padlo v průběhu druhé poloviny 20. století a budova zůstala prázdná. S novým miléniem však přibylo, a nebo se začalo více mluvit, o mládeži s pochybným životem toulající se s flaškou, jointem, tabákem a injekcí po zákoutích moderních ruin, kde je nikdo nebude obtěžovat. A právě hromadným cílem takové mládeže se stala zdejší bývalá klinika. Začala se tu shlukovat mládež popíjející alkohol a fetující, několikrát bylo toto dokonce řešeno policií, nikdy však ne dostatečně, aby se historie po pár týdnech neopakovala. Teenageři se tu ale začali objevovat i za jiným účelem, bylo to útočiště pro vylévání jejich pocitů, útočiště zamilovaných párů z pochybných rodinných poměrů, v neposlední řadě i útočiště bezdomovců.
A zde se začíná právě psát nová kapitola. Kapitola, která na pár let naprosto změnila, respektive zastavila, dění v budově. Byla zde nalezena uhořelá žena. Dle výpovědi zdejšího bezdomovce zavražděná politím benzínem a zapálením. Nález mrtvoly okamžitě vyhnal jakékoliv návštěvníky. Každodenní život v budově se naprosto zastavil. Nezastavila ho ale nová policejní páska omotaná kolem vchodu, nýbrž strach a síla smrti.
Opět uběhlo pár let do roku 2018 a návštěvnost budovy se začala vracet kke svému původnímu stavu. Oproti dřívějšku ubylo feťáků a alkoholiků, přibylo mládeže libující si v děsivé atmosféře budovy, mládeže, která se trápí. Mládeže, kterou ničí rodina, problémy, láska. Mládeže, která zde nachází to, o čem sama přemýšlí. Minulost smrti.
Nápisy jako:
Závidím mu, že tu zemřel.
Láska je jen ubohá lidská vlastnost.
Cílem života je smrt.
Už mě nečekej.
Kdysi jsem tě miloval – pamatuj!
Miluju ji
ona mě ne
buď zničím já ji
nebo ona mě.
To jsou jen ukázky příběhů, které zde lze najít. Je jich mnohem více. A tím se dostáváme k tomu, co mě tak psychicky dostalo. Jsou to ty nápisy. Respektive nejen ty, ale jejich autoři. Představa, čím si prochází, že jsou schopni toto psát. A několik indicií, které potvrzují, že to nepíšou jen tak ze srandy a pro zábavu. Video, které jste viděli na začátku článku je již druhé z tohoto místa (kvůli problémům s YouTube momentálně nedostupné). Vydal jsem se sem podruhé a zaměřil se zejména na tyto nápisy a novou historii objektu. Je jich tam takové množství, že se mi z nich podařilo udělat celé další video.
Na druhou návštěvu v této budově asi nikdy nezapomenu. První část mého focení se po budově pohybovali tři mladší lidé, neslyšel jsem je však za celou dobu říci jediné slovo, byli tu přes hodinu a já je nikdy neviděl jinak, než ve tmě. Kdyby se ale báli, proč by neodešli hned? Když jsem já z budovy odcházel, potkal jsem zdejšího bezdomovce, který v budově opět bydlí.
S bezdomovcem jsem se dal do řeči. Záhadné návštěvy tichých lidí, kteří se schovávají nejsou vůbec výjimečné. Do budovy chodí pravidelně a pobývají tu hodiny. Dále vypověděl o smrti ženy (dosud se všude uvádělo jen „bezdomovec“) polité benzínem a zapálené svým zřejmě přítelem. Druhou část rozhovoru se mi dokonce podařilo nahrát na záznamník.